Investování a pojištění jsou dvě různé věci. Přesvědčila se o tom i Jana B., která chtěla investovat necelých 200 tisíc korun. Investiční zprostředkovatel jí sjednal takové investiční životní pojištění, které ji málem přivedlo na mizinu. Ve smlouvě se zavázala každé dva roky po dobu 42 let platit 170 tisíc korun ve čtyřech splátkách.

Jana dostala 170 000 Kč ze stavebního spoření, které nepotřebovala, a tak se je rozhodla dlouhodobě zhodnocovat. Zprostředkovatel jí doporučil na investování jako vhodný investiční životní pojištění. To byla první chyba, protože pro dlouhodobé investování jsou vhodnější podílové fondy nebo třeba i stavební spoření.

Druhá chyba byla, že Jana na doporučení nesolidního zprostředkovatele vložila 170 000 Kč do pojištění formou běžného pojistného, ne formou mimořádného pojistného. Podepsala tedy úpis, v němž se zavázala k tomu, že každé dva roky pošle čtyřikrát 42 500 korun pojišťovně. A takto bude dělat 42 let. A pokud to dělat nebude, pojišťovna po ní bude peníze soudně vymáhat. To ovšem Jana ale zjistila teprve ve chvíli, kdy jí přišla první upomínka o zaplacení. Mimo jiné také zjistila, že jejích 170 tisíc korun pojišťovna již použila k úhradě provize zprostředkovateli, s nímž smlouvu uzavřela.

Když jí přišla další výzva k zaplacení, hledala způsob, jak smlouvu zrušit, aniž by musela platit vysoké sankce. Nakonec ho našla v samé podstatě smlouvy, kterou uzavřela a podepsala. V povinném investičním dotazníku. Ten vyplňoval zprostředkovatel Bylo v něm uvedeno, že jejím cílem je za 42 let zainvestovat prostřednictvím pojištění  3 370 000 Kč, což bylo ale nereálné vzhledem k výši jejího příjmu. Jejím štěstím přitom bylo, že i výše jejího příjmu byla uvedena v dotázníku. Byl v něm tedy zřetelný rozpor, který jí umožnil smlouvu vypovědět.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here